Z literární tvorby žáků 9.C

Zdravím všechny příznivce školního časopisu Litterula ludus, aneb Literatura hrou. Poslední číslo vzniklo pouze v papírové podobě, a to jako dokument činnosti redakčního týmu na matematicko - přírodovědném soustředění v Růžené, které každoročně organizuje naše škola. Toto netradiční číslo můžete zhlédnout po dohodě, nebo třeba při dni otevřených dveří. Abyste nezůstali ochuzeni o poutavá díla našich žáků, přikládám pět pokusů žáků 9.C o reportáž. Někdy jde více o vypravování, jindy text sklouzl spíše do výkladu, ale snažili jsme se. Posuďte sami...

Z Čech až na Slovensko 

Jindřich Filip

Náš výlet začíná v 16:30. Vedoucí nás svolávají, ať si pobereme batohy a ať vyrazíme. Cesta je nám zprvu dobře známá a jasná – musíme dojít do Rokytnice v Orlických horách na autobusové nádraží. Odtud má náš autobus odjíždět v 17:42, ale nabral asi 5 minut zpoždění, takže jsme ze zastávky odjížděli trochu později. Náš první cíl byl dostat se do Ústí nad Orlicí, města s přibližně 14 tisíci obyvateli. Pří výstupu jen kontrolujeme, jestli jsme něco nenechali v autobuse, a rovnou přestupujeme do dalšího, tentokrát s konečnou v České Třebové. Toto město je známé hlavně jako nejdůležitější železniční uzel v Česku. 

Naše kroky po příjezdu míří do útulné skautské klubovny, kde po dohodě přečkáváme noc. Klubovna je hezky zařízená a dělí se na koupelnu a společenskou místnost. V hlavní místnosti vidím tři stoly, každý s čtyřmi židlemi. Na stěnách visí různé plakáty, výtvory skautů i jak a jaké znaky je možno plnit.

Ráno nás probouzí spěch ženoucí nás na nádraží. Nádraží v České Třebové je architektonicky zajímavé, neboť kombinuje historickou budovu s funkčními moderními prvky. Před nádražním domem totiž stojí skleněné přístřešky a vodní prvek ve tvaru zeměkoule. 

Vlak nám odjíždí už v 7:28 a tentokrát včas. Pojedeme skoro tři hodiny, říkám si. Právě si s kamarády krátím chvíli klábosením o životě a počítáním krav na stráni za oknem. V 10:24 vystupuji na území Slovenska a připadám si jako dobyvatel cizího území. Cesta ale bohužel stále nekončí a poslední autobus nás z Žiliny odváží do městečka Terchová. Zde si v místním kiosku kupujeme mapu okolí, která se nám bude hodit v dalších dnech. V Terchové nedaleko centra navštěvujeme majestátní, 7,5m vysokou ocelovou plastiku slovenského lidového hrdiny Juraje Jánošíka. Ta vznikla v roce 1988 jako připomínka místního rodáka. Autorem díla je slovenský sochař Ján Kulich. Na hodinkách vidím 12:30, neboli čas oběda, a tak každý zpravidla ukusujeme housky s pomazánkovým máslem. 

Nadcházející cesta na hřebeny je asi nejnáročnější z celého výletu, jelikož má nesnesitelné převýšení na krátké vzdálenosti. Po chvíli nás naštěstí nahoře vítá chata, u které máme v plánu stanovat. Při pozorování světelným smogem nenarušené hvězdné oblohy přemítáme o tom, jak asi nádherné budou výhledy z místních vrcholků.

Při ranní snídani promýšlíme trasu a zjišťujeme, že dále nás čeká další složitý výstup po černé sjezdovce, avšak díky dostatku spánku nebude patřit mezi ty nejhorší. Po celý zbytek dne pochodujeme po červené turistické značce po vrcholcích nádherného Národního parku Malá Fatra s nejvyšší horou Velký Kriváň s výškou 1708 m. n. m., což je hlavní cíl a motivace cesty. A opravdu, výhled z Kriváně je vskutku úchvatný. Dlouho polemizujeme nad tím, kdo a jaké nevzdálenější vrcholky z hory vidí, ale čas nás začíná tlačit a musíme pokračovat dál. Po vyčerpávajícím dni s oddychem sestupujeme do údolí okolo výškové kóty 1400 metrů k horské chatě Pod Suchým, kde opět uléháme ke spánku na karimatkách.

Čeká nás předposlední den a zpáteční cesta do Žiliny. Bohužel, následující cesta není příliš příjemná, je sice z kopce, ale z velmi prudkého kopce, a to se našim kloubům moc nelíbí. Po cestě navštěvujeme na okraji Žiliny hrad Strečno, ke kterému plujeme přívozem přes řeku Váh. Převozník se nás ptá, odkud jdeme a kam míříme. Já mu hrdě odpovídám: „Jdeme z Terchové až do Žiliny.“ Převozníkovi to však zvlášť úchvatné nepřipadá, nejspíš je na podobné turisty zvyklý. 

Odtud už je to opravdu jen několik málo kilometrů do kempu, kde nás čeká naše poslední místo k přespání. K naší smůle uprostřed noci začíná silně pršet a my, jelikož spíme pod širým nebem bez stanů, jsme úplně promočeni. Zbytek noci téměř celý probdím, protože v dešti se dá usnout jen těžko.

Dopoledne po dešti proto sušíme, co můžeme, a bohužel nejsme ani příliš vyspalí, ani plní energie na pokračování pěšky, a proto na přijíždějící autobus hledíme jako na zázrak. Ten nás zaveze k hlavnímu nádraží do Žiliny. Odtud je cesta zpět totožná s cestou sem, ale utíká nám podstatně rychleji, protože už ji jedeme podruhé.

Závěrem bych touto reportáží chtěl všechny motivovat k prozkoumání přírody nejen turisticky atraktivních mořských destinací, ale i naší krásné země a přilehlých států, jako je Slovensko či Rakousko. 

Turecké zážitky 

David Tůma

Turecko je kulturně velmi vyspělým státem. 23. srpna 2019 vzlétlo letadlo, ve kterém kromě dalších asi 150 lidí seděla rodinka Tůmových, kteří se nemohli dočkat na pravý tropický vzduch a hukot mořských vln. Po dvou hodinách posadil pilot zadní kola letadla na dráhu ankarského letiště Ankara – Esenboga a skoro celá paluba, plná Čechů samozřejmě, začala tleskat, jako kdyby to byl nějaký zázrak či něco nevídaného, že se pilotovi podařilo přistát. Na letišti už jen zbývalo vzít kufry, najít autobus a vyrazit směrem k hotelu.

Hotelový areál sice nepatřil k těm největším, ale zahrady byly nádherné, různě zbarvené lístky květin dělaly z areálu diskotéku. To ovšem nebylo to nejlepší. Vedle plážového baru seděla odpoledne skoro každý den starší paní, která za menší příspěvek připravovala výborné placky naslano i nasladko. Nevěřím, že kdokoli byl v tomto hotelu, placku neochutnal. Pláž byla nádherná a samozřejmě nechyběli ani černošští obchodníci s náramky, šátky a lacinými brýlemi. Vždy když procházeli slalom mezi lehátky, lidé už raději kroutili hlavou, že nic nechtějí, aby se zachránili před konverzací s obchodníkem.

Jelikož jsou Turci vášniví prodejci a smlouvači, vyrazili jsme do ulic, zdali něco nepotkáme, a ejhle, narazili jsme na obří tržiště. Právě tržiště Alara Grand Bazaar nabízí přes 700 obchodů a více než dvojnásobek uřvaných Turků, kteří se snaží kolemjdoucí nalákat na skvělé ceny a za tu dobu už podle mě umí všechny světové jazyky, protože samozřejmě mateřský jazyk funguje na zákazníky nejlépe. Večer plný smlouvání, kdy se nám jeden prodejce málem rozbrečel, že zbankrotuje, jsme zakončili drinkem na hotelu obklopeni taškami plnými vším možným.

Deset dní uteklo jako voda a my už jsme se vraceli na letiště. Zdálo se, že bude vše v pohodě, ale najednou na velké obrazovce naskočilo, že má letadlo minimálně dvě hodiny zpoždění. Jelikož bylo něco kolem půlnoci, všechny obchody až na pár výjimek zely prázdnotou. Usadili jsme se u stolečku uprostřed haly a podřimovali jsme. Po chvíli jsem dostal chuť na brambůrky, a tak jsem tátu poprosil o pár euro. S pětieurovkou v ruce jsem se procházel po letišti a došel jsem až k eskalátoru, který vedl k herně. Udiveně jsem koukal na automaty, až jsem upustil bankovku a ta skončila ve škvírce eskalátoru. Se slzou v oku jsem s nadějí čekal, až se pětieurovka vrátí zpět nahoru, ale čekal jsem marně. Po chvíli naříkání už nadešel čas odletu ze země obchodníků, a tak jsem nechal bankovku jezdit eskalátorem nahoru a dolů a usedl jsem do sedadla. Po dvou hodinách jsme přistáli v Ruzyni a přivítaly nás staré dobré české otrávené pohledy mnoha kolemjdoucích.
 

Proč (ne)jezdit z Čerňáku na Smíchov

Marek Libra

Bylo sobotní odpoledne, asi pět hodin, a já byl unavený kvůli brzkému vstávání. Auto nás vyhodilo a já s kamarádem stojíme před vchodem do podzemního metra B, stanice Černý Most. Jelikož byla sobota, museli jsme cirka pět až šest minut čekat, než se podzemní vlak objeví. Náhle už byl slyšet silný hukot a proud vzduchu, který se do stanice navalil. Hodili jsme si tašky na záda a nastoupili. 

            Smíchovské nádraží je patnáct zastávek od Černého Mostu, a tak jsme si sedli a povídali. Poté nám do řeči náhle skočil chlapec, který měl v ruce zelený pytlíček. Mluvil tak rychle a zbrkle, že jsme mu nerozuměli ani ň. Potom mi přistrčil balíček a zakoktal: „Chceš?” Ulevilo se mi, že to jsou bonbóny, a pro jeden jsem si sáhl. Nechal jsem si ho však prozatím v ruce. To samé nabídl i mému kamarádovi, který si dar také nechal v dlani. Když kluk přešel o pár sedadel dál, koukli jsme se na sebe a společně jsme bonbón zahodili pod sedačku. Potom jsme už toho chlapce neviděli. Naštěstí.

            Za okamžik se znovu objevil, už to ale bylo u dveří. Zřejmě už neměl s kým se podělit, a tak zvolal: „Tak čau,“ a vystoupil. 

            Bylo to zábavné, ale budu si pamatovat, co všechno je na lince B možné. 

Výprava za letadly

Kristýna Hlaváčková

O víkendu se obvykle nudím, ale ne tenhle, protože pojedu spottovat na Letiště Václava Havla. Je potřeba naplánovat cestu do posledního detailu. Většinu informací o tom, jaká dráha je v provozu, nebo přílety a odlety neobvyklých letadel získávám z aplikace i webové stránky Flightradar24. Podle toho se potom mohu nacházet ve správný čas na správném místě, aby mi nic neuniklo. Po dvaceti minutách balení svačiny, chození na záchod a hledání klíčů od bytu už jsme se konečně nalodili do našeho skromného automobilu. Teď nás čeká něco přes půl hodiny cesty. Záleží na provozu. Mezitím bychom si mohli přiblížit, co je to spottování, nebo proč vlastně jedu na letiště, i když nikam neletím.

Letecký spotting je koníček. Zkrátka čekáte v blízkosti letiště buď na vyhlídkových terasách, anebo kdekoli kolem ranvejí za plotem a fotografujete letadla. Snažíte se vyfotit ty nejzajímavější, nejvzácnější. Zajímavost letadla se dá samozřejmě hodnotit podle více kritérií. Musíte mít pro letectví a fotografování určitou vášeň, jinak vás pravděpodobně běhání podél plotu sem a tam a poslouchání toho rambajzu moc bavit nebude. Já měla k letectví dlouhou cestu, ale nakonec jsem se v něm našla. Teď ale konec vysvětlování. Dorazili jsme do Kněževse, která obvykle bývá naší první zastávkou. V provozu je dráha 24, což je ideální. Letadla budou vzlétat a přistávat z levé strany. Po výstupu z auta cítím, že jsem kapánek podcenila počasí. Je chladněji, než jsem předpokládala, a k tomu ještě fouká studený vítr. Naštěstí maminka zachránce má mikinu navíc. Proč my nikdy ty rodiče neposloucháme, když nám něco říkají.

 Je tu postavený speciální val, abychom se dostali nad úroveň vysokého plotu opatřeného žiletkovým drátem a mohli pohodlněji fotit. Táta zjišťuje, že si nedobil foťák. Jak neobvyklé, hlavně, že jsem mu to včera připomínala! Ti rodiče nás taky nikdy neposlouchají, je to vzájemné. Z myšlenek mě ale vyruší povědomý zvuk. Podívám se trošku doleva, abych se ujistila. Na dráhu pojíždí Emirates s Boeingem 777-300. To burácení jednoduše nešlo neslyšet. Motory GE90 mají velmi specifický zvuk, proto jsem schopná toto letadlo rozeznat i jen podle zvuku. Sluníčko se odráží od bíle natřeného trupu a vytváří zlatavou barvu. Mezitím přistálo jiné letadlo a vánek ke mně přinesl odér spálených gum. Slyším cvakat fotoaparáty. Tenhle majestátní stroj k nám létá každý den, ale stejně se na něj vždy přijde podívat hromada leteckých nadšenců, jako jsem já. 

Právě se přesouváme na naše další stanoviště v Dobrovízi. Tady je potřeba kus ujít, než se dostaneme k plotu. Bohužel cesta vede i přes pole. Včera pršelo a půda nestihla uschnout. Maminka si vzala bílé tenisky, i přes má varování. Věnuje mi velmi naléhavý pohled, ale já se jejímu zraku vyhnu. Raději mlčím, abych situaci ještě nezhoršila. V duchu si mumlám, že dospělí jsou stejní jako děti, stále nepoučitelní, jen vyšší a krapet moudřejší. Mám k nim respekt, protože si uvědomuji, kolik toho mají za sebou, a vždy si cením jejich rad. Někdy si ale stejně myslím svou, protože jsem tvrdohlavá. Často se potom stane, že na to doplatím. Aspoň se mohu poučit z vlastních chyb. Občas máme pravdu i my, děti, protože na svět nahlížíme z jiné perspektivy. Ale s lehkou nechutí musím konstatovat, že ve většině případů mají pravdu dospělí. Ne tentokrát, protože se k plotu jinak než přes bahnité pole obrostlé řepkou olejkou nedostaneme.

Do modrého plotu vysokého asi dva a půl metru jsou udělané speciální otvory pro fotoaparát. Je to od letiště milé, že myslí i na ty blázny, co si fotí letadla. Obvykle běhám podél plotu a nemohu najít to dokonalé místo, ze kterého bych viděla na vše v perfektní vzdálenosti. Dnes ale mám štěstí. Rodiče spokojeně svačí nebo večeří. Když jsem ve svém živlu, nemám příliš přehled o čase. Mezitím už pomalu zapadá slunce. Vím, že by bylo vhodné, abychom šli zpátky za světla, proto se snažím pořídit poslední fotku dnešního večera a začínám se pomalu balit. 

Už jsme v autě a jedeme domů, pozoruji lampy osvětlující silnici a měsíc s hvězdami, cítím smutek, jelikož opouštíme letiště, ale zároveň se těším, až se podívám na fotky, které jsem pořídila. Najednou máma nečekaně prohlásí, že se jí výlet líbil a jestli bychom nemohli jet i příští týden. Jsem v šoku. Celou cestu tam bručela a teď otočila o sto osmdesát stupňů. Určitě ji očarovalo kouzlo letectví jako mě a asi zapomněla i na své zabahněné tenisky.

Automobilové závody

Michaela Frýzová

Každoročně se s rodiči účastníme automobilové orientační soutěže Eva a Adam. V roce 2023 se už konal 28. ročník a my jsme ho ani tentokrát nemohli vynechat. 

Přiblížil se víkend závodu, ale jak už to u nás bývá, naskytl se problém. Vždy jezdíme ve stejné sestavě – táta řídí, máma naviguje a já s bratrem vzadu pomáháme řešit úkoly. Tentokrát to tak ale nešlo. Táta si zranil nohu a skoro nemohl chodit, takže by těžko celý den seděl za volantem. O chvíli přemlouvání později byl problém vyřešen. Máma přebrala roli řidiče, já těžkou práci navigátora a pomocnou silou se stala teta.

Po příjezdu do kempu jsme se šli nahlásit pořadatelům a vybrat číslo, které se lepí na dveře řidiče a spolujezdce. Ubytovali jsme se v chatce a čekali na rozpravu.

Večer jsme vyrazili na první etapu, která začala kolem desáté hodiny. Naše startovní číslo bylo 5 a startovalo se s dvouminutovým intervalem, takže jsme byli mírně překvapeni, když kolem nás projížděla osmnáctka, ale uklidnilo nás, když jsme narazili na bloudící dvojku. Do cíle jsme dorazili téměř s hodinovým zpožděním, ale přesto jsme nebyli poslední, takže jsme spokojeně šli spát. 

Druhý den jsme se po snídani vydali na další etapu. Obdrželi jsme nový itinerář a spoustu papírů s úkoly. Mamka vynulovala tachometr a po dopočítání času a mávnutí vlajkou jsme vyjeli.

Při zrodu této soutěže stála závodnice Eliška Junková, která vždy startovala výkřikem: „Hrom do cesty!“. Pro nás jsou výstižná slova: Brzda. Plyn. Brzda. Plyn. Soutěž je plná zajímavých až záludných úkolů a pro lidi kolem to občas může vypadat, jako by se auto snažilo tančit. Ale místo skvělého tanečníka poskakuje náš vůz jako stará kočka na nerovné silnici. 

Druhá etapa je rozdělená na dopolední a odpolední část, po níž následuje jízda zručnosti. Během této části musí řidič projet slalom co nejlépe v co nejkratším čase.

Jsem ráda, že tato soutěž není jen o sezení v autě. Jsou tu i soutěžní úkoly, které se většinou týkají nějaké venkovní aktivity. Vždy se něco nového přiučím nebo objevím nějaké nové místo.

 Při druhé části denní etapy jsme zastavili na mariánském poutním místě U Studánky, kde je pramen, který údajně v roce 1848 navrátil slepé ženě zrak. V těsné blízkosti studánky stojí i malé kapličky a novorománský kostel.

Po dlouhém dni jsme se vrátili do kempu a soutěž byla zakončena vyhlášením cen. Poté jsme se schovali do chatičky, sbalili věci a v neděli ráno po rozloučení odjeli domů. 

Tuto orientační soutěž si vždy užiji, protože to není jen o rychlosti a touze po vítězství, ale hlavně o čase stráveném s rodinou a přáteli, o objevování nových míst a dovedností. Ať už jste zkušený závodník nebo nováček, tato soutěž má místo pro každého. Je zde přátelská atmosféra a lidé si navzájem pomáhají. Pro nás je to již tradice a jezdíme tam hlavně pro ty zážitky, se kterými se vždy vracíme domů.